Boeing B-17G 44-6359
2. BG, 20.BS, 15.USAAF
Kašava okr. Zlín 29.8.1944
Letouny B-17G 20. Bomb Squadron
V neděli 27. srpna 1944 zjistil americký letecký průzkum, že se na nádražích v Moravské Ostravě a Mariánských Horách nachází stovky palivových cisteren a vagonů s vojenským materiálem, to vše připravené k odeslání na frontu. V předchozích dnech již byly v rámci "Bitvy o benzín" podniknuty nálety na všechny opravdu významné rafinerie v dosahu 15. AF, a ty byly vyřazeny z provozu. Na 29. srpna byl tedy naplánován útok právě na Ostravsko, pod označením Mission 263 . Plánovači do náletu na Moravskou Ostravu operativně zahrnuli i dvě menší rafienerie, které byly v Bohumíně a Přívoze.
Celkem bylo k útoku na cíle připraveno 599 bombardérů B-17 a B-24, část z nich k útoku na klamné cíle. Šlo o Flying Fortressy a Liberatory 7., 49, 55., 304., a 5. Bombardment Wingu. Stíhači, kteří zajišťovali svazu ochranu byli od 306. Fighter Wingu.
Nás v této epizodě letecké války zajímá 5. Bombardment Wing, pod nejž spadala 2. Bomb Group. Ta byla tvořena čtyřmi squadronami. Vepředu toho dne měla letět 429. BS /Able box/ , vlevo za ní 49. BS /Baker box/, vpravo za ní 96. BS /Charlie box/ a úplně vzadu 20. BS /Dog box.
Start zahájily Fortressy 20. BS přesně v 06:25. Stroje natankované až po špunty palivem a obtěžkané pumami se jeden po druhém těžkopádně zvedaly z betonové dráhy v Amendole a po sedmé hodině ranní byla celá 20. BS zformována. Z prostoru Amendoly se stroje vydaly k hlavnímu seřadišti a po osmé hodině si 20.BS našla své místo na samém konci svazu. Během shromažďování se však někde stala chyba a 20. BS se po závěrčném manévru ocitla příliš daleko za svazem. Ten již vyrazil k cíli a velitel 20.BS Lt. Tune se pokoušel zvýšenou rychlostí formaci dohnat. V 8.40, po přeletu Jaderského moře bylo jasné, že 20. BS svoji pozici již není schopna dosáhnout, Lt. Tune se rozhodl o něco sklesat, aby se udržel alespoň na dohled od svazu. Kolem deváté hodiny byl aktivován německý systém protivzdušné obrany a v 9.02 začaly startovat první Bf 109 z Borkheide u Berlína, zakrátko se přidaly Fw 190 z Jüterbogu a dalších základen. Němečtí stíhači byli zformováni a naváděni pozemní kontrolou na svaz daleko na jihu. K 20. squadroně se do volné sestavy přidávají další dva stroje od jiných squadron, které nestačily držet tempo a propadly se dozadu. To vše neuniká německé pozornosti a němečtí stíhači jsou naváděni na konec svazu. V 10:41, zhruba v prostoru Nového Mesta nad Váhom, blízko moravsko-slovenského pomezí přichází první útok. Během něj odpalují němečtí piloti Fw 190 na svaz nejprve rakety W.Gr. 21 a vzápětí zahajují palbu kanony a kulomety. Messerschmitty 109 útočí jak v linii 4-10 za sebou, tak ve formaci do "V". Celkem zhruba 70 německých stíhačů systematicky tepe do konce svazu, který se vzápětí rozpadá. Vybuchují první B-17, jiné se řítí k zemi...Během chvíle je sestřeleno všech sedm letounů 20. BS a k tomu oba opozdilci. (jeden z nich se dovleče do Maďarska, kde nouzově přistává).
1/Lt. William C. Bullock Jr. - velitel letounu
Spodní střelec Sgt. James R. Martin (vlevo)
Stroj B-17G 44-6359 kterému velel 1/Lt. William C Bullock letěl mírně vpravo od letounu vedoucího Lt. Tuna. V jeho spodní střelecké věži seděl Sgt. James A. Martin. O tom, jak své sestřelení vnímal se rozepsal mnoho let po válce v dopise adresovaném Loy Dickinsonovi. Jeho vzpomínka svědčí o tom, jaký horor se na palubách letadel 20. BS odehrával.
„… Poprvé jsem si uvědomil, že jsme napadeni nepřátelskými stroji, když se přede mnou mihla jejich křídla. Z mého stanoviště se zdálo, jakoby na nás zaútočily Messerschmitty a Fockewulfy v jedné vlně za druhou. Ze své věže jsem však nemohl vidět, co se děje na palubě. Náhle jsem byl zasažen dvacetimilimetrovým granátem explodujícím proti pancéřové stěně těsně za mnou a utrpěl jsem mnohačetná zranění na pravé ruce a zadní straně nohou. Můj levý palec visel jen na kůži a v nemocnici mi jej pak německý doktor amputoval. Můj složený padák ležel nad přímo nad věží a když jsem vstal, mohl jsem ho uchopit… . Když jsem došel do zadní části, náš zadní střelec Nelson byl již mrtev. Od té chvíle nevím, co se událo dál a ani si nepamatuji, jak jsem opustil letadlo… .“
Navigátor . Lt. Albert R. Smith po létech vzpomínal: „… V našem letounu všichni stříleli po útočících stíhačích. Náš pravý vnitřní motor hořel, vnitřní spojení nefungovalo. Astrokopulí, která je kousek před ochranným sklem pilotní kabiny, jsem spatřil pilota Bullocka divoce naznačujícího hlavou a rty, abychom vyskočili. Požádal jsem bombometčíka, aby mně pomohl zbavit se protiflakové vesty a otevřel jsem únikový otvor. Těsně před výskokem jsem se podíval na svoji hruď, na níž jsem měl složený padák a v domnění, že je připevněn k postroji obráceně, jsem ho otočil a vyskočil… .“ Lt. Smith během pádu vnímal útočící stíhače a proto vyčkával s otevřením padáku. Během dlouhého volného pádu se různě přetáčel a když usoudil, že je dostatečně nízko sáhnul po uvolňovacím lanku. Nenahmatal ho! Naštěstí si uvědomil, že si padák před upevněním k padákovému postroji otočil, takže ho nahmatal na pravé straně a padák včas otevřel. Po osmi dnech byl zadržen u Piešťan a dostal se do zajateckého tábora.
Lt. Smith byl jedním ze sedmi letců, kterým ten den přálo štěstí a přežili. Velitel stroje Lt. Bullock a boční střelec Sgt. Laratta zřejmě zahynuli již během německé střelby na svých postech v letounu. Bullocka spatřil druhý pilot Clarence Jackson v okamžiku, kdy na palubě vybuchl granát (zřejmě 30 mm) a Bullock se s proraženým hrdlem zhroutil na palubní desku. Zadní střelec Laratta byl během útoku zřejmě v šoku. Boční střelec Sgt. Goldberg uvedl, že ho viděl, jak skáče v trupu nahoru a dolů, mává rukama kolem sebe, jakoby se zbláznil. Goldberg ho nakopl a snažil přimět k tomu, aby se vrátil ke kulometu. V době, kdy bylo jasné, že je třeba z hořícího letounu vyskočit viděl Goldberg Larattu nehybně ležet u bočních dveří, které svým tělem zablokoval. Goldberg se pokoušel dveře uvolnit. To se mu ale nepovedlo a tak se přesunul k nouzovému otvoru v zadní části. Tam ležel zadní střelec Maurice Nelson. Goldberg ve snaze kamarádovi pomoct Nelsona vystrčil z letadla ven a hned ho následoval. Nelson se však během pádu zřejmě neprobral a zabil se po volném pádu na zem.
Stroj se během pádu začal ještě ve vzduchu rozpadat. Některé části, jako motory se přitom oddělily a dopadly v blízkosti obce Kašava. Hlavní část trupu a křídel dopadla na louku směrem k obci Vlčková, kde téměř vše následně shořelo.
Motory Pratt & Whittney 1820 se během pádu od vraku oddělily. Zde jeden z nich v blízkosti obce Kašava.
Část svislé ocasní plochy
Z desetičlenné posádky se zachránilo sedm letců.
T/Sgt. Wallace M. Claytona (nar. 3.4.1921) zajali Němci dne 29.8.1944 v 11.00 hod. ve Zlíně. 2/Lt.John C. Quinna zadržela hlídka téhož dne okolo 23.30 hod. ve Vizovicích a T/Sgt. Moriena (nar. 11.2.1922) okolo 21.00 hod. mezi Liptálem a Vsetínem (upadl do zajetí s některými členy Seamanovi osádky). Sgt. Morris M. Goldberg (nar. 21.5.1925) upadl do zajetí 29.8.1944 mezi 11.00 a 12.00 hod. poblíž Zlína.
Dvěma letcům z oněch sedmi se podařilo skrývat a během několika dnů přejít na Slovensko.
Co-pilot 2/Lt. Clarence B. Jackson přešel moravsko-slovenskou hranici a za pomoci zdejších obyvatel a partyzánů se mu podařilo dojít až do Banské Bystrice, centra povstání. Dne 17.9.1944 přeletěl se skupinou dalších amerických letců zpět do Itálie, ale k operační službě se již nevrátil. Dne 2. října 1944 opustil Evropu a po připlutí do USA trávil první týdny ve vládní ozdravovně v Saint Petersburgu na Floridě. Lt. Smith byl zadržen u Trenčína.
Mrtví letci z letounu 44-6359 byli německými vojáky shromážděni v márnici na hřbitově v Kašavě, kde byli 30. srpna 1944 pohřbeni. Pohřeb provedli dva místní občané pod dohledem německé kriminální policie a za účasti faráře. Po válce, 10. září 1946 byli letci exhumováni. Lt. Bullock byl pohřben na Burchwood Cemetery v Severní Karolině. Sgt. Laratta byl pohřben na Long Island National Cemetery ve Formingdale a Sgt. Nelson zůstal v Evropě- pohřeb se uskutečnil na Lorraine cemetery, St. Avold ve Francii.
Pomník v Kašavě, kde jsou vzpomenuti tři letci, kteří v blízkosti zahynuli.
Louka, na kterou dopadla hlavní část trupu stroje. Dodnes se tu nachází drobné fragmenty.
Na okraji louky se nachází informační tabule- součást naučné stezky "Po stopách Letecké bitvy nad Bílými Karpaty z 29. srpna 1944", která vznikla z iniciativy z členů Muzejního spolku Aloise Jaška v Bojkovicích Stanislava Mikulky, Pavla Mikulky a Jakuba Vaňka v r. 2014.
Prameny:
Jan Mahr "Vzpomínky na neznámé letce" 2011
Vlastimil Hela "Umírali i za naši svobodu, nezapomínáme" Svět Křídel 2014
Pavel Krejčí 8.2025