D-43 /Junkers W 34hi/  W. Nr. 3165

KT-03

1. spojovací letecký pluk

Trenčianská Teplá  okr. Trenčín  12.8.1952

Ju W 34 W. Nr. 3165 v lepších dobách, kdy s  trupovým označením BZ-3 z letiště Hájniky brázdil celou republiku

Ti, kdo moji Leteckou Badatelnu sledují delší dobu vědí, že  každý kalendářní rok  již tradičně uzavírám příběhem, který skončil pro zůčastněné dobře, maximálně tak nějakými boulemi. Čtenáři se tak mohli dočíst o cigaretami napěchovaném "Tůčku", MiGu, který se bez pilota vrátil na letiště či o... řekněme silně podnapilé posádce spojovacího  Piperu, která si ustlala i s letadlem na hřbitově mezi náhrobky. Je zajímavé, že většina těchto příběhů  se odehrála na Slovensku a ani ten letošní není vyjímkou. Tak jako v případě Piperu i teď  pojednává o spojovacím letadle, slovenské spojovací  pluky měly zřejmě velký potenciál generovat zajímavé  příběhy...

Pestrý život letounu JU W34 výrobního čísla 3165 se začal odvíjet jeho výrobou někdy v třicátých letech /nepátral jsem kdy přesně byl vyroben, ale poslední dva kusy Ju W 34 byly vyprodukovány v r. 1937/. Jeho osudy jsou až do r. 1943  spojeny zřejmě  se službou u Luftwaffe, kam šla většina vyrobených strojů. Později  se stal  součástí dodávky 10 kusů letadel tohoto typu Slovenským vzdušným zbraním, předán byl pravděpodobně na podzim 1943. Tyto letouny sloužily převážně u Letecké dopravní skupiny ve Vajnorech a Bombardovací letky 41. Do jeho dalšího osudu vstoupilo Slovenské národní povstání. Pro přímé zapojení do bojů na straně povstaleckého letectva nebyl vhodný, posloužil ale k útěku slovenských letců na území  ovládané Rudou armádou. K hromadnému úletu  došlo dne 10.8.1944. Do Lvova však z počtu 26 letadel doletělo jen 16 strojů, ostatní byly buď poškozeny  protiletadlovou palbou, nebo donuceny k přistání sovětskými stíhači. To byl případ i "3165", který přistál v polském Przemyslu a byl převzat Sovětským svazem.

Kořistní letoun obdržel rudé hvězdy a  sověti jej  předali  v lednu 1945 do užívání   1. čs smíšené letecké divizi. V únoru 1945 jej pak od 3. čs. bitevního pluku převzal  2. čs stíhací pluk. S ním Junkers  doputoval až do Prahy. Po válce obdržel čs. kokardy a byl jako jediný provozuschopný tohoto typu v čs letectvu dislokován na letišti Praha-Letňany.  Další organizační přesun následoval v srpnu 1945, kdy byl přidělen ke štábu 4. letecké divize. Ta se ovšem brzy stěhovala na Slovensko a stroj ji tam věrně provázel. Od ledna 1946 nosil trupové označení BZ-3. V témže roce jej čekala i změna v křestním listu. Označení Ju W 34 bylo v rámci sjednocení označení  letadel čs. letectva  nahrazeno nic neříkajícím D-7b. To se již v roce 1947 opět změnilo a tentokrát mu bylo předpisem  přiděleno označení D 43 / proč nebylo zvoleno logičtější D 34 je záhadou/. Předpis Mc-VIII-1 sice uváděl označování bez pomlčky, ale v reálném životě se užívalo s pomlčkou, tedy D-43 atd...  Letoun už rovněž tak nebyl poháněn motorem BMW 132, ale ponovu  M 132 /M-132/. Stroji samotnému to ale bylo zřejmě jedno a ani  po únoru 1948,  po komunistickém převratu / dříve Vítězný únor/,  se pro něj vůbec nic nezměnilo.

14.7.1946 D 7b.3165 Výsadky na leteckém dni v Nitře.

5.7.1947 na letišti Poprad nehoda D 43 "BZ-3". Kolize s dvěma jinými letouny. Npor. Jozef Bornemisza.

Vlastníci, označení, útvary, režimy, to vše přicházelo a odcházelo, letoun létal spolehlivě dál. Někdy na přelomu roku 1948 a 1949 byl předán Leteckému pluku 1 a usadil se na letišti Hájniky /dříve Tri Duby/. V té době  ale již bylo zřejmé, že stroj přestává vyhovovat jak technicky, tak  kádrově. Do letectva začaly proudit mohutné dodávky sovětské techniky a bylo jasné, že pro starou, již unavenou tetu Ju v armádě již brzy nebude  místo.  Život jí teoreticky  mohlo na nějakou dobu prodloužit předání do civilního provozu a v případě velkého fantazírování následná cesta na technicky zaměřenou školu jako učební pomůcka a pak třeba do muzea? To je ale jen zbožné přání autora textu, nic takového se nestalo. Dne 29.9.1950 se přesunul letový sled Leteckého pluku 1 do Hájnik do Prahy, letoun D-43 ale zůstal na Slovensku. Je zaznamenán jeho provoz u Leteckého spojovacího pluku 3 z něhož byla vytvořena odloučená výcviková peruť Leteckého spojovacího pluku 1, u níž stále létal z letiště Hájniky. Koncem roku 1951 byl  Lsp 1 přejmenován na 1. spojovací letecký pluk, s odloučenou částí, stále v Hájnikách. Konec tohoto solitéru se však již blížil a  předznamenala  jej  nehoda, v pořadí třetí, která byla zaznamenána .

12.8. 1952 odstartovali kpt. Karol Kollár a kpt. Ján Jančiga z letiště Hájniky na rozkaz velitele pluku k přeletu do Chrudimi. Na palubě  se nacházeli rovněž  tři cestující. Obstarožní letoun nastoupal do výšky  1650 metrů a kurzem 302 stupňů cestovní  rychlostí 200 km/hod důstojně směřoval ke svému cíli. Po 42 minutách letu v blízkosti moravsko-slovenského pomezí si velitel stroje povšiml, že ukazatel tlaku benzínu klesl na nulu a chod motoru se změnil. Kpt. Kollár se  rozhodl provést nouzové přistání na letišti Trenčín. Přepnul benzínový kohout na spádovou nádrž a hlavní nádrž uzavřel. Pomocí ruční pumpy začal nastřikovat benzín do motoru, díky čemuž se mu ještě po nějakou dobu dařilo udržovat motor v chodu. Otáčky motoru přesto klesaly z 1800 na 1400 a i níže a letadlo nebylo schopno udržovat svoji výšku. Nad obcí Dubnica motor vysadil definitivně. Posádka se vší silou snažila udržet motor v činnosti a po přepnutí na nastřikovací nádrž motor opět zabral, ovšem na malé otáčky. Letoun vyklesával rychlostí 3-4 metry za sekundu. V  blízkosti kopců před Trenčínem posádka zjistila, že na dokluz na letiště to už nebude. Motor už zcela vysadil. Výšky rapidně ubývalo a jihozápadně od obce Trenčianská Teplá si posádka vyhlédla vhodné pole pro nouzové přistání. Pilot v posledních momentech letu přeskočil vedení vysokého napětí a přistával směrem k řece Váh na čerstvě posečené pole. Protože přes vysoké napětí letoun přelétával na minimální rychlosti, pilot za ním  prudce potlačil ve snaze zabránit pádu. Nebohý Junkers nevydržel tvrdé dosednutí, došlo k destrukci levého podvozku. Letoun narazil pravým křídlem do meze a při výběhu ukončila jeho pouť hromada hnoje, o kterou se letadlo  zarazilo a postavilo na motor. V této nedůstojné pozici setrvalo po dobu vysednutí čtyř členů posádky. V okamžiku vysedání  pátého se letadlo převrátilo zpět, do normální polohy.

Výpověď pilota kpt. Kollára s popisem posledních okamžiků události, která znamenala konec letounu D-43 "3165"

Popis škod na letounu, které byly takového rázu, že  již nebyl opraven. Finální verdikt byl vyřčen krátce po nehodě - " Na zrušení".  Stroj byl sešrotován tak, jako mnoho jiných původně německých letadel. Není známo, že by se z něj něco do dnešních dnů zachovalo.

Prameny:

VUA Praha fond MNO 1952

M. Irra "Letouny Junkers v československém letectvu" - Jakab 2018

www.vrtulnik.cz

Pavel Krejčí 12. 2022